Osobnosti obce

Jan Bedřich (8. 5. 1863 – 28. 5. 1944)

(Nejdéle působící starosta obce Podlesí)

Pan Jan Bedřich se narodil v roce 1863 v Podlesí. Povoláním byl hornický provisiant. Za starostu obce byl zvolen poprvé 1897, tedy ve svých 34 letech a svůj úřad, dle dostupných pramenů, zastával neuvěřitelných 47 roků, až do roku 1944, kdy 28. května ve věku 81 let zemřel.

Pro svou nestrannost, vlídnost, zběhlost a horlivost ve vykonávání úřadu jemu svěřeného se těšil velké oblibě a úctě všech obyvatel a proto byl opakovaně volen. Vedle úředních povinností se velmi aktivně účastnil spolkového života v obci.

V roce 1899 založil Krejcarový spolek pro podporování chudých školních dětí a opuštěných sirotků, ve kterém byl jeho předsedou, byl členem spolku divadelních ochotníků, založil sportovní klub velocipedistů, od roku 1898 byl předsedou Sboru dobrovolných hasičů, Dělnické tělocvičné jednoty a místopředsedou místní školní rady na Březových Horách. 

Mimo jiné se v obci zasloužil o vybudování prvního mostu přes potok, který protéká středem obce do Litavky. Tento můstek postavil vlastním nákladem okolo roku 1900. Za tento počin sklidil on, a s ním i někteří zastupitelé obce tvrdou kritiku od pořádku milovných občanů, kterým se tato stavba nepozdávala. I přes tuto kritiku jej v nadcházejících volbách voliči volili a on ku prospěchu obce starostoval dál.

Josef Lukavský (18. 8. 1874 - 12. 3. 1930)

(Divadelní herec a spisovatel)

Byl druhým synem ze čtyř dětí, které se narodilo horníku Eduardu Lukavskému, majteníku čp. 10 ve Starém Podlesí dne 18. 8. 1874. Druzí jeho sourozenci byli o něco starší, sestra Terezie a oba mladší bratři Eduard a Stanislav. Zkoušel bídu havířského dítěte a viděl té bídy mnoho i v rodinách dětí, s nimiž prožíval své mládí. Vychodiv obecnou školu na   Březových Horách, navštěvoval v letech 1884 - 1886 reálné gymnázium v Příbrami.

Zanechav studií stal se brzy na to písařem v advokátní kanceláři Dr. Maxe Alemanna, pozdějšího starosty města. V  jeho kanceláři písařil 4 roky. V té se stal členem "Jednoty  divadelních ochotníků" v Podlesí a přidělovány mu byly ve  hrách jednotou dávaných významné role. Zálibu pro divadlo přejal od své sestry Rézi, která rovněž měla herecký  talent a učinkovala se zdarem ve hrách, pořádaných katolickou jednotou v Příbrami.

Na podzim, roku 1893, zavítala do Podlesí kočující Rotova divadelní společnost a pobyla zde dva měsíce. Lukavský častěji hrál se společností a upozornil na sebe ředitele Rota  svým hereckým talentem, takže mu také nabídl angažmá. Lukavský přijal a odjel s Rotovou společností do světa.

Po letech dlouhého putování po českém venkově zakotvil konečně Lukavský v roce 1902 v Praze v Pištěkově divadle. V roce 1908 byl přijat Švandou do "Smíchovské arény". Stal se v ní režisérem. Jeho dalšími stanicemi bylo Městské  divadlo na Vinohradech, dále kabaret "Červená sedma" a nakonec Lucerna pod vedení Hašlerovým.

To bylo až do doby po převratu. Těžká rozedma plic vedle nešťastného manželství ztrpčila mu život a donutila ho, aby se vzdal herecké dráhy. V této době tedy vyvinul bohatou literární činnost. Herecká praxe i vrozené nadání ho vedly k napsání četných lidových dramat sociálně podbarvených. Některá byla hrána v pražských předměstských divadlech - Kamenný ideál, Slunce, sociální drama o čtyřech dějstvích, v němž převedl scény ze života podleských havířů; májová noc z téhož prostředí (o třech dějstvích). V rukopise zůstalo ještě deset jiných her.

Lukavský byl rozený komik a životem zatrpklý satirik. Této své náladě zjednal průchod několika sbírkami veršů - Kalich rozkoše, Pánové a dámy, Karikatury umělců, Písničky pro mou milou aj. V próze se pokusil o povídku i román. Větší románové práce jsou - Komedianti, Píseň podzimu, Vášnivé ženy. Z knih povídek - Povídky o milování, Menažerie, novela Kleopatra aj.

Zemřel v Praze 12. 3. 1930, tělo jeho bylo zpopelněno a urna s popelem uložena v urnovém háji na Olšanech.

Fráňa Kučera (11. 10. 1897 - 21. 4. 1929)

(Básník, prozaik a organizátor kulturního života na Příbramsku, povoláním důlní dozorce)

Tam na úpatí Dubové hory, v úvalu na rozhraní Podlesí a Oseče, choulí se k zemi stará chatrč č. 88, ve které se narodil 11. října 1897 hornický synek, básník Fráňa Kučera. Sudičky, které stály u kolébky děcka, daly mu do vínku těžký životní úděl. Otce mu pohltila zrádná šachta a zbyla zde vdova, která se čtyřmi dítkami těžko se problela životem. Své dětství prožíval Fráňa ve společnosti jiných hornických synků, jejichž mládí nebylo radostnější. Smutek a utrpení rodičů vrývaly se záhy do citlivých dětských duší. Dumné brdské lesy, které šuměly tajemné zkazky a nádherná příroda v úvalu mezi Osečí a Obecnicí, když louky přiodějí se záplavou květin a plané jabloně i hrušně tyčí se k nebi jako gigantické kytice, byly místem, kde vnímavá duše Fráňova čerpala první básnické vzněty, které dozrály u muže v nádherný květ.

Ve čtrnácti letech i jej vede životní cesta do zrádných šachetních hlubin, aby se tu rval se skálou a těžce dobýval vezdejšího chleba. Než záhy probudí se v mladíkovi touha, vypracovati se vlastní silou z malých poměrů a rozvinouti všechny své duševní schopnosti, A tak po světové válce dvacetiletý muž stává se žákem horní školy a záhy svou inteligencí upozorňuje na sebe své učitele. Po školní práci pomáhá matce v chudém hospodářství, robotí na políčkách, ale při tom vždy ještě nalezne dosti volných chvil pro své duševní záliby a hlubší vzdělání. V té době pilně čte a všecky své chudé úspory věnuje na zakoupení knih a časopisů. lnformuje se o všech literárních zjevech, o všech otázkách veřejného života a překvapuje všecky, kdož se s ním stýkali, sl4ím zralým úsudkem. Záhy začíná se v něm probouzeti básniclcý talent. Mně, svému učiteli češtiny na horní škole, svěřoval se s prvními pokusy a já musel jsem se obdivovati jak myšlenkové hloubce jejich, tak i jejich formální dokonalosti. Nato přinášela "Naše obrana" ukázky jeho básnické tvorby, které v duchu Bezručovy poesie berou náměty z prostředí a života hornického.

Konečně nastává velký svátek v životě Fráňově, když po době pilného tvoření vychází první jeho básnická kniha "Písničky hlubin". Literární kritika přijímá knihu s velkým uznáním a kritik (prof. Vodák) nechce ani uvěřiti, že básníkem je havíř. Několik spisovatelů a básníků zvěčnilo náš kraj i jeho lid ve svém díle, nikdo z nich však nepodal jej tak plasticky, věrně a s takovým pochopením pro duši lidu, jako to učinil Fráňa Kučera. V něm zrodil se teprve opravdový básník brdského kraje.